
Jak mluvit s lidmi??

Když jsem před týdnem založila tyto webové stránky, tak jsem se rozhodla, že budu víc psát, než mluvit. Tedy, abych to upřesnila, že budu víc psát články, básníčky atd. místo namlouvání podcastů. Radši bych fakt psala, ale upřímně - pohodlnější je mluvit. Psát -datlovat do počítače - je prostě větší námaha. Ale teď, když je neděle večer, já ležím v posteli, jsem prostě začala.
A hned první téma - evangelizace - je téma, které mě v hlavě dost zabírá místo. A souvisí to ještě s jednou věcí, a tou je láska k bližnímu. A ještě s jednou věcí - a tou je souzení bratrů a sester, co se týká pochopení,uchopení, porozumnění Božímu slovu, tedy Bibli.
Jak začít? Začnu tou kritikou. Dosud se mi dělo to, že jsem v srdci odsuzovala hodnotila ty křesťany, kteří to mají jinak než já. Já osobně patřím k reformované církvi, a věřím, že kázání a vyučování a také to, co je v Bibli, tak že to vnímám dobře, tedy opravdu podle Božího slova. A jelikož se u reformované církve často hovoří o herezi, tedy o odklonu od Božího slova - to se děje třeba tím, že křesťané prostě věří něčemu jinému, že si třeba vyloží ten který verš jinak.. Nebo třeba tak, že se k Bohu obrací prostřednictvím někoho jiného než prostřednictvím Krista - třeba používají Marii, matku Pána Ježíše Krista.. nebo se třeba modlí růženec.... to jsou dle mého soudu, hříchy. Nebo když někteří křesťané třeba slyší v hlavě mluvit slova a říkají, že to na ně mluví Duch svatý... No, taky dle mého názoru nesmysl. Nicméně jsem si tento týden uvědomila, že můj vnitřní, ten niterný postoj, který byl hodně kritický, tak ve mě za prvné zahlušoval lásku k bližnímu, a za druhé, způsoboval mně velice nepříjemné pocity... Prostě jsem nebyla ve stavu spokojenosti, radosti, tedy té křesťanské lásky. A vadilo mi to, akorát jsem netušila, co to je,jak se s tím vyrovnat. A teď jsem si uvědomila, co to je. Prostě odsuzování, posuzování.A navíc myšlenka, tedy to, že máme všem - tedy když ne všem tak aspoň skoro všem - říkat evangelium. A to se mi prostě příčí. Já nevím proč. Vlastně o tom přemýšlím často - někdy mám pocit, že to je proto, že nejsem znovuzrozená. Někdy si myslím, že prostě jen mám strach. Někdy . prostě nevím. A tak jsem se před asi třemi dny rozhodla, že už se tím nebudu trápit. Rozhodla jsem se v srdci, že 1. Boha miluji. 2. Krista miluji, 3. že Duch svatý ve mě pracuje a že mi vždy dá znát, co mám říkat, kdy to mám říkat a jak to mám říkat. Prostě jsem se rozhodla, že se nechám v tomto vést Duchem svatým. Protože věřím, že On mně nenechá být, když by chtěl skrze mě něco říct. Prostě jsem se rozhodla že opravdu budu tím nástrojem. Jeho nástrojem. To znamená - nebudu se k něčemu rozhodovat sama, nebudu vymýšlet jak s lidmi mluvit. A nechám se vést. A co se stalo?? Jsem klidnější, už nehodnotím staré katolické babičky jak. jsou na tom. vždyt co já vím?? Vždyť oni, i když se modlí růženec, mohou svou silnou vírou být spaseni. Ne, nebudu jim nic vyvracet. Budu s nimi mluvit tak, jak mě. povede Duch svatý. V lásce, pokoře, v té obrovské milosti, kterou mě Pán ze své lásky zahrnuje. Už se nechci stavět do role soudce. Nikoho. Ani charizmatiků. Názor na to mám, ten zůstal stejný, ale změnila jsem postoj k těm lidem. Nejdůležitější se pro mě stal Kristus a jeho Láska k nám. A já opravdu netuším, kdo je spasen, kdo ne. Každý si zaslouží, abych se za něj já nebo někdo jiný modlil, A o každém rozhodne na soudu Bůh. Ten Bůh, který si svoje ovečky vyvolil. Vím já, kdo to je? Jestli to jsem já? Jestli je to tento charizmatik? Jestli je to tento evangelík? Nevím.. Nevím vůbec nic. Je to na Bohu. Díky Jemu, svatému Bohu.... Amen