Jak nás pozná svět?

Jak nás - křesťany - pozná svět? Na první pohled se nelišíme, že? Ženy, muži, děti.. Chodíme do školy, do práce atd. Ale nastávají situace, kdy jsme jiní. Jsme jiní, protože nás Bůh proměnil. Dal nám nové srdce. Srdce masité, místo srdce z kamene. Dlouho jsem o tomto přemýšlela. A dnes jsem zažila něco - prostě takový důkaz výměny srdce :-). Takže - lidé obecně, do doby než poznají Boha, než jsou znovuzrozeni, jsou sobečtí. Neuvědomují si to. Prostě chtějí se mít dobře. Touží po lásce, a když vše v životě mají podle svých představ, jsou šťastní a neřeší nic. Ale pak přijde chvíle.. třeba jako mně se stalo dnes. Šla jsem do parku s úmyslem, že si dám kávu a pak půjdu do knihovny dodělat nějakou práci do školy. Svítí sluníčko, krásně hřeje. Posadila jsem se ke stolečku - ještě bylo zavřeno a řekla jsem si, že těch deset minutek počkám. Tak jsem se koukala okolo sebe a bylo to hezké, lidé okolo mě - povídají si, smějí se, někdo pracuje, po trávníku jezdí traktůrek - sekačka - a seká trávu. Řekla bych, v té chvíli docela příjemný zvuk :-). Maminky přijíždí s kočárky.. prostě takové příjemné jarní ráno. Pak otevřeli. Uvnitř ve stánku několik slečen se vesele baví. Smích. V pořádku. Hezké. Tak si jdu do fronty a čekám. Až na mě přišla řada, jedna ze slečen se mně zeptala, jestli si dám kávu tady nebo sebou. Řekla jsem, že tady. A čekám. Přede mnou jedna mladá paní dostala krásný červený hrníček s kapučínem a tak já už se viděla, jak upíjím z podobného hrníčku svůj flatwhite. Nicméně - nedočkala jsem se. Dostala jsem kávu do kelímku. Tak. říkám - ale já jsem chtěla kávu tady. Slečna ze sebe vychrlila: "A je to problém?". Já říkám. Ne není, jen si říkám, proč se ptáte, když pak mi dáte něco jiného. Odcházím ke stolečku s kelímkem. A hlavou mi běží myšlenky. Slečna zůstala ticho a po chvíli slyším další smích od holek. Bůh mi krásně ukazuje, jak odlišné je moje postavení srdce dnes. Dnes - žádná zloba, žádná vnitřní potřeba, aby se mi slečna alespoň omluvila. Vždyť to je slušnost. ne že bych to dřív dávala najevo, ale bylo by to ve mně. Dnes mi Bůh říká - oni mně neznají. Netuší, jaký jsem.

Neví a neumí se chovat jinak. A tak jim žehnám, s láskou v srdci, se soucitem, který jsem dřív neznala. Ten soucit. Byl pro mě dlouhou dobu neznámý. Ježíšův soucit. A Bůh už mi ho dal. Haleluja. Bůh je tak dobrý. Tak moc nás miluje. A my to tímto způsobem ukazujeme světu. Tohle je evangelizace. To je také evangelizace. Když z nás vychází láska a soucit k lidem, kteří očekávají zlost. Odplatu. Cokoli zlého. Žehnání. Úsměv. 

A na závěr mi Bůh říká ještě jednu věc. A to, že takto se pozná duchovní křesťan. Ten, který opravdu žije z Ducha a v Duchu. Ne z těla. Protože kdo žije v těle, tak jedná také podle těla. Podle pocitů a emocí. Haleluja. Díky díky díky Pane za to, jak mně neustále proměňuješ, víc a víc do lásky a soucitu. Víc a víc do tvé dokonalosti. Amen