To je tedy den...

To je tedy den… Od rána, Tě Pane prosím, ať mě vedeš, ať jsi se mnou. A já - dostávám jeden kopanec za druhým. Od lidí, které neznám. Ano, moje pýcha je velká a já se musím pokořit. A samotné mi to nejde. Tak holt musí přijít kopanec. Jeden, druhý, třetí… a já si říkám, že už to stačí… už dost, prosím, Bože.. A dnes ráno, to vypadalo, že.. no úplně jinak. Vím, i den zlý je od Tebe, Pane, ano, vím, ale je tak těžké děkovat za takový den. Je to opravdu těžké… Pýcha je ale také těžká. zlá. Tak zlá. A když člověk ji nejvíc vidí u jiných lidí. A u sebe, až ho to nakopne…. Jako mě dnes. Nejdřív mě napadá, když se mně sliz kutálí po tvářích - pane proč, proč nejsi se mnou? Proč mě nemáš rád??? Ale pak, hned, za malou chvíli, už vím, postě už vím, že to je láska. Takto vypadá přece láska boží. takto. Ale jak těžké to je přijmout. Kopanec se rovná láska. Ufff. Tak to je tedy dneska den… Pane, tak ano, děkuji ti, děkuji ti i za tento den. A prosím, veď mě dál, veď mě, provázej mně, vím, že mě padnout nenecháš. Vždyť mě miluješ. Amen.